Připlouvají, aby jako červi nenasytní
mohly útroby země rozhlodat,
připlouvají, aby Evropa
jako starý vrak na dno klesla,
připlouvají, aby lidu
vyrazili z rukou vesla,
připlouvají koráby válečné,
na palubách tanky a děla,
připlouvají pomáhat Evropě,
aby co nejrychleji zrezivěla.

Americký důstojník,
o zábradlí na palubě opřen,
do dálky se dívá,
dalekohled ohledal
pobřeží v dáli,
americký důstojník
spokojeně odešel k svým plánům a mapám.

Teď stmívá se
a nebe olověné
nad mořem se rozeklenulo.

Na nebi není hvězd,
jen na palubě osiřelé
vlajka země pruhů a hvězd
se třepotá jak pták poraněný.

Válečný koráb mlčí,
světla jsou zhasnuta,
koráb je jako němý.

Několik už dní americký koráb válečný, naložený děly a tanky,
po moři pluje,
jak zmije klikatí svůj směr,
američtí důstojníci v kajutách
mění jeden evropský přístav po druhém
a za noci jako krysy
vylézají z děr.

Janov, Benátky, Spezia,
anebo snad Palermo na Sicilii?

Tam snad by bylo nejlépe,
kdyby se pěkně v tichu vylodili…

Sytý baryton přehlušil
ostatní hlasy.
“Jaképak dlouhé okolky?”
kapitán s můstku hlásí:

“Před námi pobřeží
jak zázrak leží
a ten zázrak je přístav Neapol.”
Válečný koráb americký
jak zloděj v přístavu tiše zakotvil.

Několik vyplašených racků
se dotklo bílými křídly
přídě korábu.

Však přístav je mrtvý -
Američtí důstojníci si šeptají:
“To že je krásná Neapol?”

“Ne, není mrtvý,” šeptají po chvíli
američtí důstojníci rozechvěle,
“přístav Neapol.”
V ocelových přilbách
policisté naskákali s mol
do malých člunů
a u korábu přirazili.

“Signore Americano,”
hlásí jeden z nich,
“až bude ráno
váš koráb bude vyložen.”
Uznale poklepal
otylý Yankee
členovi bleskové Scelbovy policie
na rameno.
“I am sorry,” řekl, “že neznám vaše jméno,
však pochopíte tu naši cestu tajuplnou,
my dlouho váhali jsme,
kde tanky, děla vyložit.
Vždyť přece znáte to:
my chceme, aby v Itálii byl klid.”

“Dobře jste udělali,
signore Americano,
že zvolili jste Neapol,
nás tady k vykládání
je celý zesílený policejní sbor.”

“I am sorry,” řekl zas s úsměvem
americký důstojník,
“že neznám vaše jméno,
však nám že u Scelby jste,
úplně postačí.
Jen řekněte nám ještě,
kdo teď tam v přístavě
jak uragán burácí!”

Policista ztišil hlas
a přes rty mu přešlo nesměle:

“Signore Americano,
to ženy jsou a děti
a přístavní dělníci neapolští.”
“Co chtějí tu v tak pozdní noci?”
zeptal se důstojník zachmuřen.

“Signore Americano, odpusťte,
my použili veškeré své moci
jak přimět je ke klidu.
Automat z Bílého domu
dobrou službu vykonal,
však jistější je mluva děl a tanků.”
“Já rozumím vám,
ač neznám vaše jméno.
Překvapení přichystali jsme
pro vaši krásnou zem,
byste snad nemyslili
že vás jen krmit železem chcem.
Dole v podpalubí naší lodě
je náklad převzácný uložen.”

“Signore Americano,
já vidím na vašich rtech, co chcete říci:
uhlí a pšenici veze
vaše loď.”

Yankee nasupil se
a jeho hlas hněvem se třás’:

“Copak nechápete,
že macaroni
a gondoly pro Benátky
spasí vás?
A protože jste zbožný lid,
my přivezli jsme vám
svíce na oltáře
a elektrická křesla.
Tomu, kdo nebude se chtít
Milostivému létu podrobit.”

“Signore Americano
teď už plně chápu
vaši pomoc
a za Scelbu a de Gasperiho
z plna srdce děkuji.
Mé slovo na to,
že do svítání
váš vzácný náklad bude vyložen,
to vám svatosvatě slibuji.”