Žádný neví, co je nouze, kdo ji nezkusil.
Nešel bych já na robotu, kdybych nemusil.
Darmo pánu dělati,
těžké práce konati,
co nejvíce vymejšlejí,
musí se státi.

Rychtářové rozkazují i ti drábové,
na poddaný se potrhují nuzní chlapové.
Mlčeti jim musíme,
slova říci nesmíme,
jen abych se málo ozval,
vyprášil by mne.

Ve dne pánu, v noci sobě musím dělati,
chci-li ženu a mé děti ňák obživiti;
rád bych všechno podstoupil
i ouroky zaplatil,
jen abych já kontribuci
dáti nemusil.

Každý svátek i v neděli k rychtáři jíti,
do hromady rozkazuje peníze nésti.
Dosti toho okusím,
aby mně počkal, prosím,
nic nestačí moje prosba,
do klády musím.

Jaké bídy a ouzkosti musím vystáti,
což umějí naši páni dobře trápiti;
dopouští nás v nic uvést,
o tom ještě zlá pověst,
když v stodole i v komoře
není co nalézt.

Selská píseň z jižních Čech ze 17. století (zapsaná před rokem 1680) o nevolnictví a robotě. Dochovala se v rukopisném sborníku Jiřího Košetického, kde má jedenáct slok.
Noty a text podle Českého revolučního zpěvníku (Karbusický, Vanický, 1953).