Milí soudruzi
a rozmilé soudružky,
je to dřina,
pořád vymýšlet častušky!
Komu snad ještě stačí
svůj život prolajdačit,
tak tomu na jisto
my sáhneme do svědomí,

la la la, …la sáhneme do svědomí.

Já mám, lidi chlapce,
věčného maroda,
když je v někdy v práci,
tak je to náhoda.
To je vám zvláštní případ:
ač je zdráv jako řípa,
zůstane si doma přec,
spravuje králíkům klec.

Jaké já mám děvče,
to nikdo nevěří,
do práce jde pozdě,
večer domů dřív…
Ještě než skončí směna,
čistě je vymydlená,
napudruju si líce
a čeká u vrátnice.

S tím mým chlapcem asi
skončí to neslavně
pořád jenom bloudí
z továrny k továrně
Nikdy si pokoj nedá,
zas novou práci hledá,
kde by se platilo víc,
a kde se nedělá nic.

Já znám jednu dívku,
je v našem závodě,
ta má ráda slunce
a touží po vodě.
tři volné dny si vzala,
že prý se bude vdávat –
a teď se sluní zticha,
u řeky bez ženicha!

Koho jsme tu ještě
měli dnes na mušce,
ať nám slíbí, že byl
naposled v častušce.
Vpřed půjdem bez přítěží –
a o to vlastně běží –,
radostně pracovat chcem
a při tom radostně žít!

>při opakování:
všichni chcem radostně žít.

Ludvík Podéšť (1921–1968) a Vlastimil Pantůček spolupracovali i na brněnských operetách Když se Anička vdávala (1950) a Slepice a kostelník (1951), k nimž Pantůček psal libreta.