Noviny této
pilně poslouchejte,
tisíc let pět set
sedumnáct hledejte,
od narození
Jezu Krista pána,
ta věc konána.

Umřel v Kunštátě
pana Bočka rychtář,
nechtěl jest jeho
pochovati farář;
bylť pravdy boží
horlivý milovník,
farář protivník.

Přátelé přišli,
žádajíce jeho
za pohřeb prosit
přítele milého;
on odpověděl,
že za slušné není
schovat ho v zemi.

Ať na rozhraní
mezi lotry leží,
toť na kacíře
hanebné náleží;
věřte, že na ně
velikou klatbu mám,
dal ji papež sám.

Přátelé přišli
potom k pánu svému,
toho toužíce,
Bočkovi věrnému,
jak od faráře
byli oslyšáni
těla k pohřbení.

Usmyslil sobě
Boček jistě toho,
kázal sezvati
kněží, mnichů mnoho,
zdaž by faráři
oni nařídili
těla schování.

Mniši s chvátáním
Bočka navštívili,
neb kde banket je,
najíti se dali;
když k němu přišli,
přijal jest je vděčně,
ale posměšně.

Nařezal masa
z rychtáře věrného
před několika
dními umrlého,
s kořením dal jim
také pečeného
to cos divného.

Mniši žerouce
všichni ho chválili,
kterého předtím
mrtvého hanili,
zvěřinou chutnou
ho nazývajíce,
lepší zajíce.

Pán po obědě
prositi nepřestal,
než rychtář jeho,
aby v zemi ležal;
v tom opět Bočka
taky oslyšali,
místa nedali.

Zeptal se jich pán:
Kde pak vy lehnete,
když vy tak rovně
jako on umřete?
Odpověděli:
Tam kde všichni věrní,
ne na rozhraní.

Řekl jest Boček:
Aj, to bude čisté,
lehneť můj rychtář
s vámi v jednom místě.
Lekše se mniši,
počali se ptáti,
jak to můž býti?

Kázal přinést pán
rychtáře věrného,
na stehnách mrzce
již ořezaného,
řka: Mniši, mniši,
že žijete v hříších,
máte ho v břiších.

Do země jste ho
pohřbíti nedali,
až jste se jeho
napořád užrali,
vždyť vy jste horší
nežli ti kacíři,
neb jste ho zhryzli.

Protož, ó mniši,
tak se zachovejte,
ostatek mého
rychtáře schovejte,
ty kosti jeho
ihned bez meškání,
jistě kumšt není.

Tu se hned mniši
všichni tak zlekali,
že jsou hanbou nic
mluviti nemohli,
od té traktace,
slovem hodování,
tak jsou zmámeni.

Vstavše hned mniši
s pánem tuto dobu,
provázeli jsou
rychtáře až k hrobu;
ty kosti jeho
slavně zahrabali,
„Salve“ zazpívali.

Protož, ó Kriste,
utvrď nás u víře,
nechť naše mnichy
máme za kacíře,
bychom tvé pravdy
mohli uhájiti,
mnichy zervati.

Píseň o pánu z Kunštátu Bočkovi, který se mnichům krutě vysmál za to, že farář nechtěl pohřbít jeho rychtáře. Nápěv byl rozšířen už od 16. století a zpívaly se na něj i církevní písně; zpěvník ji přebírá ze sbírky Čeňka Holase České národní písně a tance.
Noty a text podle Českého revolučního zpěvníku (Karbusický, Vanický, 1953).