Tvář měkkou tiskne k svému dítěti
dělnická matka po návratu z práce.
A malý pionýr vypráví svojí matce,
že jako Mičurin chce žíti pro květy.

S písničkou na rtech probouzí se ráno
ostravský havíř, země věrný syn.
S písničkou na rtech fárá do hlubin
a kope uhlí pro vlast milovanou.

Náruče sena mladá družstevnice
do žlabů vkládá v novém kravíně.
Zahradník stojí v zimní krajině
a v duchu vidí plody ze štěpnice.

Svazáci, stavitelé, zedníci a ženy
stavějí továrny a nové domovy.
Dělník se podobá smělému orlovi,
jenž letí k dálkám nad svobodnou zemí.

A děti rostou v teplém slunci rodin,
v blankytu pohádek o nových hrdinech.
A chlapec děvčeti navléká prstýnek
a potom přešťastni se bílým sněhem brodí.

Nad Hradčany radostná vlajka vlaje
a z oken hledí moudrý hospodář.
Teď jak se rozjasnila jeho tvář
tisíce holubic se rozletělo v kraje.

To vše je země má a naše vlast
uprostřed hor, zvlněných jako žita.
A to je její lid a láska pospolitá
jež ramena mu chrání jako plášť.

A to je její řeč, prostá jak lesů šum
a měkká jako maminčina líc.
A to je její lid, jenž hejnům holubic
otevřel srdce svá i pohostinný dům.

Bude-li ale třeba, i železo má v těle
i sílu v každém tvrdém kořeni.
Rozžhaví srdce svá a všechny kameny
a horkou lávou zničí nepřítele.