Tak, jak mi pusa narostla
povím to, soudruzi, zkrátka.
Řečnit, to není starost má,
starám se o prasátka.

Když na dvůr výběhu vyháním
narůžovělá hejna.
cítím, ta práce je mi vším,
je všední a přec ne obyčejná,

je něčím, čím řadím se hrdě k vám
a proč mohu tedy říci:
Překročila jsem, soudruzi, plán,
jsem jako vy, úderníci.

Když měšťák cpal se vepřovou,
po mně prsk leda slinou
- nebyla mu dost fajnovou
ženská vonící dřinou,

když statkář cpal si do kapes,
co vydělával na praseti,
zatím co chudák dřel jak pes,
aby měl brambor pro své děti,

tehdy jsem nenáviděla
ta tlustá, funící těla,
ale dnes zrovna mazlím se s nimi,
s prasátky leskle růžovými,

opatřuji je, s láskou dbám
o jejich vzrůst a zdraví.
vždyť vím, že na stůl příjde vám
šunka i bůček, ovar z hlavy.

Šlichtu jim liji v koryta
s přáním, ať hezky přibývají,
ať je jich dost, ať dosyta
se vepřového dělník nají.

Soudruhu, který den co den,
překráčíš normy s celou směnou,
vidím tě, jak jsi spokojen,
utřeš svou bradou zamaštěnou

a řekneš mámě: No tak vida.
Zas jednou dobré pochutnání.
A naše vláda řád mi přidá.
A za tu lásku, za uznání

jsem tolik šťastna, soudruzi,
sotva si mohu přáti víc…
…vynadejte mi za slzy,
já srdcem to umím jen říct!