V zrcadle stojatých vod
zmrtvěly snopečky rýže
slunce ohnivý bod
váhalo klesat níže.

Jako by všechno chtělo
svou krásu vychutnat.

Bůvoli přestali pít,
básník nedopsal větu.
Jestřáb
hvízdavý šíp
ustrnul v prostřed letu.

Prodluž se do věčnosti,
kouzelná vteřino!

Třesk.
Prší naruby:
voda se k nebi zvedá.
Vteřino záhuby,
přišla jsi brzy,
běda!
Jestřáb se řítí k zemi
do křídel zasažen.
Básník je navždy němý,
dozněla krása žen.

Hedvábí dívčích košil
červenou nití prošil
letecký kulomet.

Ticho.

Buvoli padli,
pijí slaměnou tříšť
nebe se nezrcadlí
v hladině rýžovišť.

Výbuchem rozbila se,
osleplá hladina…

Bojujte o život,
milenci,
vojáci, vědci!
Není už stojatých vod.
Nesmí být váhavých srdcí!
Prodlužte do věčnosti
vteřinu života!

Svou náhlostí jsi všechno
minulé zabila.