Když jsem hledal hrob Suličin,
do srdce mi pad černý stín.
Všechno duše má pozbyla…
kde jsi Suliko rozmilá?

Uviděl jsem květ růžový,
rosu uronil v březoví.
pravda, že ses v něm rozvila,
ty má Suliko rozmilá?

Nad svou růžičkou v dubině
slavík klokotal v houštině.
Zhluboka jsem vzdych u květu:
milá Suliko, jsi-li tu?

K růži nachýlen nad kalich,
v tichém háji bříz ospalých
slavík trylkoval nad květem,
jako by chtěl ríct: já to jsem!