Pravdo milá, tiežem tebe,
pročs od nás vstúpila do nebe?
Komus nás poručila,
tiežem tebe, Pravdo milá!

2. sloka:
Pravda k tomu odpovědě:
„Milý synu, toť povědě,
neviem se zde kam podieti,
žádný mne nechtěl přijieti.

3. sloka:
Já kdež sem se bydlu nadála,
tam jidech, ano již přitáhla
Křivda vóbec všecky k sobě,
tepruv tehdy steščech sobě.

4. sloka:
I jidech tam ku papeži,
k němužť každý vóbec běží,
i počech na něm žádati,
by mi ráčil radu dáti,

5. sloka:
kterak bych Křivdu přemohla,
ješto u mé věno sáhla.
Papež odpovědě k tomu:
‚Jáť nemám prázdnosti k tomu,

6. sloka:
poručím tě kardinálóm,
rúče beř se v jich tam dóm,
ať poradie i pomohú,
cožť on najlépe mohú.‘

7. sloka:
Učinich jeho kázanie,
brách se já tam mezi ně,
mniec, bych mohla tam prospěti,
proti Křivdě konec vzieti.

8. sloka:
Když tam mezi ně přijidech,
tepruv tesknosti dojidech,
otáza mne jeden z nich,
jsa v černé kápi jakžto mnich:

9. sloka:
‚Pravdo, proč si ty sem přišla,
co zde chceš,
proč před nás cestú nejdeš?
Chceš-li sobě konec vzieti,
musíš mnoho zlatých mieti.‘

10. sloka:
Druhý podle něho sedě,
odpovědě, na mě hledě:
‚Pravdo, zde konce nemáš,
když nám dosti zlatých nedáš.‘“

11. sloka:
Pravda tak smutně stojéci,
žádného se nebojéci,
odpovědě velmi tiše,
a řkúc: „Ano, svatá říše

12. sloka:
ot vás kněží v zmatek přišla.
Viz jich nemúdrého smysla,
kterak divným během běžie
kardinálští ti kněžie!

13. sloka:
Učinili dva papeže,
ihned k tomu dva ciesaře,
pro jich nemúdré volenie
svatú cierkev, říši plenie.

14. sloka:
Tuť se boha nic nebojie,
jedno nepokoje strojie,
ovšem Pravdy nemilují,
ustavičně Křivdě holdují.

15. sloka:
Odtud jidech na vše strany
mezi kniežata i pány,
hledajíc sobě bydla,
naliť jsú všudy osidla.

16. sloka:
Nerodichuť na mě dbáti,
kázáchuť mě se psy vyhnati,
shledachť tu mnoho neřádu,
toť vše běží mladú radú.

17. sloka:
Dřěvní kniežata i páni
vedli ctné, počestné rady,
prospievali u milosti:
i nebylo také zlosti,

18. sloka:
jakožto nynie jest pohřiechu.
Já jsem Pravda všudy v smiechu;
neviem se již kam podieti,
musímť na se kápi vzieti,

19. sloka:
zda tu pokoje poživu
a přemohu Křivdu lstivú.
Když přijidech do zákona,
radoštěmi srdce vstona

20. sloka:
a řkúc: ‚Mněť lepšieho nenie
viece do mého skončenie,
než při zákoně ostati
a tu život dokonati.‘

21. sloka:
Ale než měsiec pominu,
tak mi tu dáchu vinu:
‚Pravdo, zde se nám nehodíš,
v naši řehole nám škodíš.‘

22. sloka:
Odtad jidech mezi měšťany,
rozbich tu své krásné stany,
nemožech nic znamenati,
bychť mohla s kterými ostati,

23. sloka:
ano chudí všudy pláčí,
ktož móž lépe, ten je tlačí;
kdež sem byla na vše strany,
v tom shledach i měšťany.

24. sloka:
Odtad pak jidech k sedlákóm,
k jich farářóm i k jich žákóm,
ano tu závisti mnoho.
Ihned se brach přič od toho.

25. sloka:
Kdež jsem byla po všem světě,
tak staří jakožto dietě,
žádný mne nechtěl přijieti,
tepruv rozbich v nebi sieti.

26. sloka:
Tuť se mé bydlo dokona,
když přijidech do toho zákona,
i do té nebeské radosti,
jiežto mají zbožní dosti.

27. sloka:
Uslyš, Bože, naše hlasy,
daj nám na věčné časy
s sebú bydlo, na tě zřiece
a tě s anjely chválece!“

Alegorická satira o Pravdě, kterou nikdo nechce přijmout – ani papež a kardinálové, ani páni, mniši či měšťané, protože všichni utiskují chudé. Vznikla v letech 1400–1409, patrně v okruhu Mistra Jana Husa; text i nápěv zachoval Jistebnický kancionál.

Noty a text podle Českého revolučního zpěvníku (Karbusický, Vanický, 1953).