My jsme proletáři, tichý jako pěna,
když ta naše bída pořád konce nemá.

Na polích oráte, na polích ploužíte,
a za to se ani brambor nenajíte.

Oni mají statky, luka, lesy, pole,
na nás čekaj’ k stáří jen žebrácké hole.

Na hony si jezdí, maj’ co hrdlo ráčí,
ale s námi je to k zoufání a k pláči.

Pro kousíček klestí, pro kousíček trávy
hned chudáka dají odvést do šatlavy.

A když se při práci těžce roznemůže,
hyne bez pomoci, až je kost a kůže.

Oni nemaj’ pro nás kouska citu v těle,
pomozme si sami, nezoufejme déle!

Jiná, dělnická verze:
My jsme proletáři,
tichý jako pěna,
kapitál nad námi
štěká jako fena.

A my chceme osm,
osm hodin práce,
osm odpočinku,
osm vzdělávat se.

Ubozí rolníci
časopisy nečtou,
proto se bojejí
před socialistou.

Ubozí rolníci
ti se domýšlejí,
že jim vyvedeme
dobytek ze stájí.

Ubohý rolníku,
tak se asi mýlíš,
máš-li rozum zdravý,
čehopak se bojíš?

My nechceme více,
jenom co nám patří,
právo hlasovací,
rolníci a bratři!

Píseň venkovské chudoby z okolí Prahy; v 90. letech 19. století vzniklo na tento nápěv mnoho variant, jimiž dělníci při agitaci na vesnicích bojovali za volební právo a získávali rolníky pro spojenectví s dělnickou třídou.

Noty a text podle Českého revolučního zpěvníku (Karbusický, Vanický, 1953).