Tak málo krve mám a ještě mi teče z úst.
Až bude nade mnou tráva růst, až budu hnít,
kdo na moje místo, kdo zdvihne můj štít?

V dým zahalen vítkovských pecí jsem stál,
noc zřela mi z očí, plam z nozdry mi vál,
nech zářilo slunce, nech večer se šeřil,
já semknutou brvou jsem vrahy ty měřil;
ty bohaté židy, ty grófy ze šlachty.

Nech diadém jednomu na skráni svítil,
z nich upjatý pohled můj každý ve tváři cítil,
mou zaťatou pěst a můj odvěký vzdor,
hněv kovkopa z Bezkyd, hněv kovkopa z hor,
jenž vyskočil z šachty v boj s grófy ze šlachty.

Tak málo krve mám a ještě mi teče z úst.
Až bude nade mnou tráva růst, až budu hnít,
kdo místo mne na stráž, kdo zdvihne můj štít?

Píseň vyšla roku 1923 v Proletářských zpěvech, lístkovém sborníku písní a sborů pro dělnické pěvce. Báseň ze Slezských písní poslal Bezruč redaktoru Času Janu Herbenovi v únoru 1899; její úvodní verše narážejí na chrlení krve, které tehdy autora trápilo kvůli tuberkulóze.

Noty a text podle Českého revolučního zpěvníku (Karbusický, Vanický, 1953).