Sto roků stíral sis ze tváře
potůčky potu a uhlí,
za sto let tobě i koníku
svaly v žulu a kámen ztuhly.

Sto let jsi kahanec do šachty bral,
k chlebu jsi míval vodu.
Kdopak ti, havíři, úsměv tvůj vzal?
Kdo vzal ti chléb i vodu?

Páni to byli, co tělo tvé dřeli.
Rotschild z tvé práce zámky měl přec!
V žilách tvých na čele z krve ti vřely
naděje na lepší havířskou klec.

Nefáráš do dolu prostý a chudý,
nevodíš koníčka s vozíkem vpřed.
Z kombajnu září ti paprsek rudý,
nastal ti jinačí, svobodný svět.

Sto let máš za sebou, havíři z Hrušova,
Sto let byl otcův i dědův věk.
Pracuješ bez pánů, stavíš si poznova
vlastní svůj zámek, jaký měl rek.

Děti tvé bohatství z hlubiny Země
ocení za dalších, nových sto let,
pohladí po skráních obrázek na stěně,
dětem svým o tobě syn bude vyprávět.

O tobě havíři z Hrušova-Ostravy,
poletí po sto let hrdinná báj.
Tobě dnes patří všech bojové pozdravy.
Dík tobě za uhlí, za nový ráj.