Z drátovny vycházejí
točíři z konvičkami,
hučení baterií
jde s nimi od pecí.

S kopce se blíží tramvaj,
mosazná tyč se leskne.
Za chvíli rudý neon
zazáří nad kinem.

U tratě sklánějí se
nad betonový basén
rozkvetlé stromy třešní
a dětem ve svém stínu
tvář dolíbezňují.

Stisknu vám ještě ruku
a průhřejivě cítím
dlaň ohebnou jak pryž.

Snad právě v této chvíli
zkoušejí na Urale
průzkumné vrty v půdě.
Anebo z doků míří
ven cisternová loď.

Snad právě v této chvíli,
kdy jsme tak spolu Praho,
šlehá do římských ulic
vztek karabinérů.

Ó věřte našim básním!

Petrolej, stávky, smilstva
a nabodnuté hlavy
na řeckých vinicích.

Jsem vším tak napěchován,
až v plicích bolí mne.

U nás je ale květen
a synthetický benzin.
U nás je pod zenitem
svobodný, proudný život.

Z drátovny vycházejí
točíři s konvičkami,
s kopce se blíží tramvaj,
automat rozsvěcí.

Vidím stůl s vázou květin
a vaše hezké ruce,
skloněné nad příborem
jak křídla holubic.

Ó věřte našim básním!

Pak i vás tato chvíle,
jež doznívá v mé duši,
vyladit musí, lidé,
do světlé radosti.