1848

Praha se bála ticha přílišného.
Přes Karlův most šlo jaro pevným krokem.
Evropa vyšla z dějin lidu svého
a volala do noci před útokem.

A člověk vstával již
a cítil krev svou vát,
krev, z které vztyčil kříž
nad čelem barikád,

nad čelem slov a mlčením,
v němž nová mateřština
dí zemi: Tebe zdomovím
a vyjdeš z mého klína,

abys člověku z barikád,
jež v sobě budoval,
přinesla čas a nový hlad
a vítr, jenž by vál…

A vítr, z jehož osení
radostná zrna sklidí
a do rukou svých rosení
zasije věčnost lidí.

Ten úrodný rok jarem byl
a Praha krví zmládlá
na ústech jeho svěžích sil
jíž včelovitě sládla,

i na ústech, co k věčnosti
mluvila jako host…
Šlo jaro Prahou v plnosti
a přešlo Karlův most…

1948

Závody žijí. Jejich dělný sen,
rukama houroucíma uskutečněn
mění se v prostý každodenní den,
který je chlebem svým a solí zvěčněn.

Praha už nemá ticho, jehož děs
věštil by časům bouři krvavou.
Praha je člověk. Práce. Pole. Les.
Praha je čisté slunce nad hlavou.

Dějiny lidu, národa a krásy,
jsou zrnopočtem oněch velkých dění,
do kterých zablýskaly všechny časy.
Dnes lid je v plán a v pevnou stavbu mění.

Závody žijí. Práce v nich a z nich.
Přes Karlův most šly rozesmáté máje.
Závody žijí. Jejich mladý smích
klíčí se k branám pozemského ráje.

Praha si strhla límec barikád
a hladí něžně mučednické věnce,
i ten, kdo nechce, musí přivykat
na její volnost v modré rozhalence.

Dějiny dětí, radosti a smíchu
za ruce vedou nádraží a mosty,
dlaničkou bijí válku, hlad a pýchu,
pro život všech tak nekrvavě prostý.

Dějiny polí v chlebě na tvém stole,
skřivaní píseň v každém soustu jíš
a písní tou se proměňuješ v pole
a nebem nad ním křídlíš se a zníš.

Ze světa v sobě vyšli jsme až k dětem,
abychom dnes již žili zítřek svůj,
domovu v sobě odpovíme světem
a díme světu: Vždy v nás domovuj.

(Sto let státní tiskárny, Praha, 1948)