Vítr mi tiše vypráví zkazky minulých dob,
z daleké Rusi za Uralem,
kde vládl car, šlechta a pop.

Mužik se třásl pod bičem,
kde pán jich trestal rukou nelítostnou,
až často pod ranami pad.

Svíral než pěsti,
čekaje hodinu štěstí,
jež z krve jeho vykvetla v překrásné
revoluce květy.

Ó Moskvo, v jakou slávu jsi se oděla,
ba i ty, Rusi širá,
dnes nový život všude lepší je,
ne Sibiř, trestanci, hladová děcka sirá!

Z hladových mužiků, vědci se stali,
na cestu ve vesmír v pochod se dali,
za zemí neznámou měsícem bledým,
není to krásné dost, býti tak smělým?

Tobě má Rusi, pozdrav svůj posílám,
ve dnech tak posvátných na něž dnes vzpomínám.
Na všechny tvoje oběti,
bys strhla břímě staletí
a rudou vlajku vznesla na stožár,
ba ještě dál a dál, až ku hvězdám.