Přišlo mi psaní přes sedmery hory,
tak jako se to stává v pohádkách.
Zpívalo jaro nad českými dvory,
zpívalo jaro v českých zahrádkách.

Přišlo mi psaní vzdušným oceánem,
na palubě je nesl iljušin,
zahovořilo z něho písmo známé
a pionýrský šátek Natašin.

„Vzpomeň si na nás, až jej budeš vázat“ - tak Nataša mi z Moskvy napsala -
„po něm Ti pionýrský oddíl vzkázal,
abys mu vždycky čest jen dělala.

Když někdy za slunečných odpolední
rozsvítí se Ti jako živý květ,
ať volá Tvoje síly na stráž přední
do boje za mír, za radostný svět!

Vzpomeň si na nás, na sovětské děti,
na legii všech malých hrdinů.
Ať naše sny v něm Tvojí vlastí letí
a vtělují se šťastně do činů!“

Dočítám dopis a šáteček malý
v dlani mi svítí barvou pivoněk.
Kde najdu věty, aby vyzpívaly
slib Nataše, mou lásku a můj vděk?

Přes hory, řeky, do daleké země
letí můj první - pionýrský slib:
Já, české dítě, slibuji dnes pevně,
šáteček z Moskvy nikdy nezradit!