Sborník Za rudým praporem, 1961

Pionýři, slyšte příběh!
Po obědě Karlík vyběh
na sluníčko, s kluky hrát si.
Už se těší na legraci.
Běží, letí jako pták,
rudý šátek nemá však.
Slunce hřeje, svítí světu,
stromy, louky v jednom květu,
včelka sbírá šťávu na med,
obloha je jako samet.
Letí Krlík jako pták,
rudý šátek nemá však.

„Kde jsi nechal šátek zase?“
udiveně slunce ptá se.
„Zapomněl jsem, doma leží.“
Slunce věří jenom stěží:
„Jako já bych záři svou
zapomnělo za horou.
Čím bych potom svítilo?
Čím bych lidi těšilo?“

„Kde máš šátek?“ stará lípa
haluzemi tiše skřípá.
„Zapomněl jsem na něj zcela.“
Lípa celá zkoprněla:
„Jak bych já své lupení
zapomněla pod zemí.
Jak bych mohla růst a kvést?
Byla bych jen suchý klest.“

„Kams dal šátek?“ včela bzouká.
Karlík v hanbě k zemi kouká,
„Tys mi ale hlava mělká,“
kroutí hlavou malá včelka.
„Jako by mne napadlo
v úlu nechat žahadlo.
Rudý šátek je tvá zbraň.
Styď se, zapomínat naň!“

Hledí Karlík zahanbeně,
den ho těší míň a méně.
Všechno náhle je tak šedé,
jak by slunce sešlo z nebe,
jak by všechno povadlo.
A ten stud - jak žahadlo.
Otočil se, nazpátek
rozběhl se pro šátek.