I.

S Vysoké Hole
sbírá své vody
divoška Moravice.

Kamenná pole
nechává bez úrody
divoška Moravice.

Děd za ní se dívá,
jak spěchá k cíli,
jak v peřejích zpívá,
v úskalích kvílí…
divoška Moravice!

„Jsem milenkou lesů,
mátí polí a luk.
Vám do rovin nesu
velikánů zpěv i hluk,
já - divoška Moravice.“

„Pověz, kam pospícháš?“
ptá se jí děd s bílými vlasy.

„Z mých vrásek stíráš mi pot,
z mých dlaní vem si i chléb,
mou sílu skryj do svých vod,
mně postačí má z kamene leb.“

„Dědečku, shora se podíváš!
Jdu sloužit lidem na věčné časy.“

II.

Staletí plynou vody Moravice
staletí jdou - letí v dál.
Na březích šumí opět borovice,
ševelí břízky opodál.

Až jednoho dne…

„Jaký to šum kol mého lože?
Jaký to shon a ryk?
Divné písně neznámí hudou obři.
Snad oslav nový je zvyk?

To není zpěv malých ptáčet,
není to veselý milenců smích.
Zmlklo i štěbetání káčat
v tichých zátokách mých.“

Spanilá divoško Moravice,
štědrá máti polí a luk,
to zpívají dělníci -
to jejich ruce -
to sbíjecích kladiv hluk.

Moravice, milenko lesů,
splní se tvá touha odvěká.
To písně budování jsou -
tak zpívají zbraně nového člověka!

A na zdi přehrady za blokem blok…