Rozkvetlá louka zlatým medem voní,
potok ji vroubí modrou tkanicí.
Slunce a jarní vítr vjely do ní
a změnily ji v píseň tančící.

Něco tam zpívá, až to uši mámí,
někdo tam chodí travou dokola.
To není mladý skřivan nad lukami
a hrdlička to z lesů nevolá.

Děvuška malá se zlatými vlasy
tu běží jako potok v kapradí.
Kytičku trhá. Komu, komu asi?
A kdo jí za ni tváře pohladí?

Až slunný den se skloní do večera,
poběhne domů světlá, tančící.
Za to, žes, táto, splnil normu včera,
ti já a louka nesem kytici.