Z bouřného času jsme se narodili
a krok za krokem v bouřných mračnech jdem,
vstříc hrdě svému vznešenému cíli,
šíj kloníce jen před svým národem.
My věděli, co na nás cestou čeká,
byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál.
|: Toť naše česká hudba odevěká,
my při ní půjdem k předu dál, jen dál! :|

Ach, hleďme pilně ke korábu svému,
jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm
a věrně, toužně přilneme-li k němu,
zas bude záhy šťastna česká zem.
Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu,
čeho si v snech svých nejbujnějších přál,
|: to lidské srdce nezná odpočinu,
ty též ho neznej, spěj jen věčně dál. :|
Věčně dál!

Otakar Jeremiáš ji na Nerudova slova složil na počátku dvacátých let do soutěže o novou československou hymnu. Hymnou zůstala „Kde domov můj“, Jeremiášova píseň se ale pro svůj optimismus dál zpívala. Nerudova báseň patří do jeho poslední, nedokončené sbírky Zpěvy páteční, kterou po básníkově smrti vydal v roce 1896 Jaroslav Vrchlický. Otakar Jeremiáš (1892–1962) později pořídil dodnes hranou orchestraci státní hymny.

Noty a text podle Českého revolučního zpěvníku (Karbusický, Vanický, 1953).