Z bouřného času jsme se narodili
a krok za krokem v bouřných mračnech jdem,
vstříc hrdě svému vznešenému cíli,
šíj kloníce jen před svým národem.
My věděli, co na nás cestou čeká,
byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál.
|: Toť naše česká hudba odevěká,
my při ní půjdem k předu dál, jen dál! :|

Ach, hleďme pilně ke korábu svému,
jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm
a věrně, toužně přilneme-li k němu,
zas bude záhy šťastna česká zem.
Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu,
čeho si v snech svých nejbujnějších přál,
|: to lidské srdce nezná odpočinu,
ty též ho neznej, spěj jen věčně dál. :|
Věčně dál!

Otakar Jeremiáš ji na Nerudova slova složil na počátku dvacátých let do soutěže o novou československou hymnu. Hymnou zůstala „Kde domov můj“, Jeremiášova píseň se ale pro svůj optimismus dál zpívala.

Noty a text podle Českého revolučního zpěvníku (Karbusický, Vanický, 1953).