Z bojů zrozená
autor: Alois Vojkůvka

Hochfeldrů Maria, světice děsná,
to nejsem více já ... Jsem z hrobu vesna.
Vstala jsem k radosti těch, kteří tvoří
chrám čisté lidskosti ve světském moři.
Lhou ti, kdož mne kryjí do řízy temné,
zvouce mne naivně královnou země.
Jsem zdravím kypcí se silou dravou.
Ztiším i vichřici milostnou lávou.
Czincům nepatřím. Jsem slezká panna.
A rozrušena zřím červánky rána.

Ty cítíš ohnivě mé srdce tlouci,
tož líbej vášnivě má ňadra vroucí.
Křehounce svěží květ, jenž v šeru svítí,
i žárem puklý ret, jenž chtěl by píti.
Bez tíhy mozolů řasný šat svlékej.
Usměj se na štolu a ozkoš čekej.

Už celá tvoje jsem i s blahým smíchem
a ty se nakloň sem, jak před kalichem.
Růžová, tak jak jsem, patřím ti celá,
nezkameň úžasem u mého těla.

Ty zíráš užaslý a věsíš hlavu.
Ti, kteří před tím šli s hudrotem pávů,
nečetli ve zracích testament cara.
A v bědných proklatcích vzešla nám jara.
Já bytost osláblá trýzněmi všemi
snad nevnímám zla před vichřicemi.
Vždyť žena dávajíc své srdce v plen,
dřív nikdy nežila, než mrtvý sen.
Já v nocích vábivá s milostnou šíjí
slyším dnes kladiva, co v skály bijí.

Stotisíc povstává k velkému cíli,
to já, tvá Ostrava, nabírám síly.
Už sýček nehouká kdes u Těšína
a píseň otroka syn nevzpomíná.
Slyším tu, yřím v dýmu, on skály drtí.
Ta síla Olbřímů vzdoruje smrti.

Já žiji slavný věk bez kořistníků
a podávám ti lék snoubení, vzniku.
Když neurvalých let tmou Kalvárie
vypil jsi kalich běd, chřadla mi šíje.
Tys líbal moji líc, jak Maří onu,
leč za všech plískanic, hrůz Babylonu,
slyšel jsi carský škleb i výsměch dračí,
jak zahořkl nám chlém v tom němém pláči.

Na hladách usínals i bez krajíčku
a štvancem jsi se stal Guttmanů, Wilczků.
Byla jsem zpozdilá ve službách pánů
a tebe prosila jsem o ochranu.
Ty nesmíš zapomnít vin dobrodruhů,
kterým byl slezský lid jen pro posluhu.
Snad zíráš úžaslý k širému davu.
Ti, kteří před tím šli ve zlatohlavu,
nechtěli zpustošit jen hutě tvoje.
Všem zneuctili štít čestného boje.
Byli ti Piláti s Jidáši všemi.
Ti v hrůze Golgaty prodali zemi.

Horníku, nestyď se. Jsem stále mladá.
Já nejsem z ulice a líbám ráda.
Ty klečíš blažený a ňadra hladíš,
snad myslíš na směny a k růžím pádíš.
Sevři mne úžeji, cítím tvou něhu,
tvé oči vracejí mně světlo břehů.
živa je Svoboda, jak srdce tvoje
a zítřek národa vyrůstá z boje.
Přes úděs tragický, jsem zase pannou.
Ty jsi ráj pro zítřky a já jsem branou.

Já z uhlí počatá poháním stroje,
aby už knížata nevedla boje.
A v světě vládl klid bez hrůz atomu
a lid mohl žít, jak souzeno mu.
Já neznám oddechu pro dětská hřiště.
Zpevňuji ve spěchu pás družby čisté.
Nezraď mn. Kdekoliv pronikáš prvý,
pamatuj,že jsi živ jen slezkou krví.
Už celá tvoje jsem, tak jak ne vidíš.
Jsem vítěz nade zlem a ty směr řídíš.
Z uhlí běd zrozená tvá věrná milá,
Tobě jsem souzena, tobě jsem žila.
Z hrohu jsem vstala ti v červánků záři.
Nuž, chtěj se přissáti k mé bílé tváři.

Dnes všude miluj mne, ty slezský lide,
ty, který sptařils mě v hoři i bídě.
Věz, rostu v železe, uhlí i koksu,
leč ne pro žoldnéře těch panských boxů,
pro ty, kdož pod prapor krvavě světlý
ohnivou růži hor slzami hnětli
a jejichž přísahy nezbortí lyru
a jejichž výstrahy znějí: Růst k míru!

Jsem bdělá milenka, jsem naskrz lidská.
Má každá myšlenka je průkopnická.
Já voním v chvíli té jak háje ptačí.
Mám oči zakryté. Snad štěstím pláči.

Hochfeldrů Maria, světice děsná,
to nejsem více já, jsem z hrobu vesna.
Rozkvétám v objetí všech průkopníků
i v každém početí družného vzlyku
já cítím nový den té doby, která
vyrostla v okovech markýze Gera
do jitra vonného, plného slávy,
toho, jenž bědného do čela staví.
Ať básníkem jsi snad, stráž na hranici,
miluj své vlasti sad před Ostravicí.
Ať perem sváříš kov, mír smyčer rodí,
mysli jen na domov, na srdce plody.
Ať skalpel v re máš, či logaritmy,
svou prací zaklínáš krvavé přítmí
a obzor zjasňuješ na d všemi moři,
kde plamen naděje v mír slavně hoří.

Teď vstupuješ v mou síň, milenče, dolů.
Tož skrze smrt a stín porostem spolu.
Rosteme v obelisk, ty a já, oba.
Z nás čestných má svůj zisk úchvatná doba.
Už nejsem Maria, světice děsná,
Ostrava , ty a já, práce a vesna.

Alois Vojkůvka publikoval snad ještě báseň Zaslíbení. Jeho nejvýznamějším spisovatelským počinem však byl podpis Anticharty


Dále v řadě: Zamilovaný staršina
Předchozí hit: Yes and no