Věnováno příslušníkům Národní bezpečnosti.

Zem, zpita vůní zralých, žitných lánů
a šťastna láskou údernických směn,
zahaluje svá ňadra soumrakem
a pluje s námi k zítřejšímu ránu.

Déšť chlebné vůně prší z vinných džbánů,
zub frézy drtí třísku starých lží,
Kolbenka dřímá, dýmem v mracích píše:
dám dvoustý traktor k zítřejšímu dní.

Má země spí a nalévá se chlebem
a hvězda míru krášlí její tvář.
Má zem chce mír. Mír všem a nejvíc dětem.
А k Vinoři se nocí plíží žhář.

Jde vhodit národ válce na oltář.
Chce “pevnostmi” zas Prahu bombardovat.
Vzít lidu moc a dát mu koncentrák
a na pomoc si ss-vrahy pozvat.

Ssedlina s bahnem ke dnu žumpy jdou
a slizská zmije syčí program zrady.
S krkavcem žralok sbratřuje se tady
a vše tu páchne jedem, hnilobou.

Ne, žádný člověk, jenom třináct supů
tu skřehotá Wall Streetu ozvěny
a slouží za dolar a esesáckou zupu.
Říkáte ženy? — Ne, jen hyeny.

Tys, lide, snil o požehnané práci
a myslel na děti a mír a svobodu.
Těch třináct chtělo válku národu.
Těch třináct — to jsou Hitlerovi žáci.

Teď skuhrají tam v síni zasedací
a lidskou maskou kryjí svoji tvář.
Že nevzplál požár? Bděla rodná strana
a Bezpečnost držela věrně stráž.

Lid odpověděl: Sokolovo vstalo,
Chlubna a Hofmann normy zpevňují;
sta tvrdých dlaní smlouvy podepsalo,
k bdělosti úderníci bubnují.

Stalin a Gottwald! Slyšíš, starý světe?
Od Aše k Hankou… Síly máme dost.
Hej, vy tam, lordi. Tudy neprojdete!
A přijdete-li přec — neproste o milost.

5. června 1950.